zkumu „Doll play“, že sebehodnocení dítěte značně závisí na hodnocení dí–

těte matkou. Prostřednictvím tzv. C–identické loutky dítě předvádí samo

sebe příkladně jako zlobivé, trestané a neúspěšné (Kotásková, 1987).

Dá se říci, že osamostatňování jako významný vývojový proces má za

následek zvýšenou kontrolu ze strany prostředí. Je opakovaně prokazováno,

že spontánní aktivita a explorace je založena na pevném a nosném dosa–

vadním poutu k matce.

V průběhu batolecího období se tato závislost dítěte na matce stále více

uvolňuje, závisí však na výchovných postojích, konkrétním sociálním kon–

textu, kultuře a dalších faktorech. Přehnaná ochrana dítěte může být moti–

vována jak úzkostí a strachem z poškození dítěte, tak také ze životních pod–

mínek nepřizpůsobených malému dítěti (přeplněný byt) nebo z reakce na

časový stres přepracované matky (Kotásková, 1987).

Batolecí období je tedy bojem za autonomii, který vyústí v poměru dob–

ré vůle a nenávistného trvání na svém, mezi spoluprací a tvrdohlavostí,

mezi sebevyjádřením a sebeomezením či podřízením se. 

Nezvládnutí tohoto období se projeví nadměrným strachem z projevu,

studem, obsesí, pochybnostmi o sobě. Opakem je odvaha být nezávislým

jedincem, který bude schopen řídit svou budoucnost. Dítě je tím, co si může

svobodně přát (Erikson, 1968). Podle Eriksona toto období charakterizuje

psychosociální konflikt autonomie versus stud. Dítě nacvičuje především

hygienické dovednosti a učí se: „Já samo něco můžu udělat.“ 

Základní psychosociální konflikt tohoto období je konflikt mezi autono–

mií a studem, který pramení z toho, že má dítě pocit, že nestačí. Jedním ex–

trémem je plné podřízení se autoritě a přesně daným pravidlům, která exi–

stují nezávisle na možnostech dítěte či jeho vůli. Druhým extrémem je

svéhlavost dítěte, terorizující rodinu, jeho aktivita a sebevědomí, jež neod–

povídá jeho reálným schopnostem. Optimální je rostoucí a podporovaná au–

tonomie dítěte, odpovídající jeho reálným možnostem, která není projevem

na úkor ostatních. Klíčovou větou je dle Eriksona: „Já samo mohu něco

udělat“ (Erikson, 1968). 

Předškolní období

Dítě kolem tří let si už začíná více ujasňovat své postavení mezi ostatní–

mi. Umí zaujmout větší počet rolí, umí chápat i své budoucí role („Budu dě–

dečkem.“). Umí si je představit ve fantazii a umí je i velmi tvořivě ztvárnit

v rolových hrách či vyprávěných příbězích. V této době se učí různé vlast–

27